Tak už dlouho jsem nic nepsala. Ani nevím, proč, asi z lenosti :-). Jsem už několik dní doma. Zpočátku to bylo náročné – jiný režim, hluk, psi, který se rvou. Každý večer jsem byla na doraz. A do toho telefonáty s R – kdy přejedeme, že jsme tam byli naposledy o Vánocích, atd. Mám pocit, že buď jim vůbec nedochází, že jsem fakt nemocná, nebo je jim to jedno! A navíc je to z velké části jejich vina! Prý trauma z dětství zvyšuje možnost únavového syndromu 6x. Tak u mě to tedy zafungovalo. Ale to jim stejně nevysvětlím, že ten jejich příšerný způsob soužití na mě nechal takovéhle následky. Už je slyším – „to je blbost, nech si ty řeči, nesváděj to na nás, atd. . (Tak tuhle část jsem neměla odvahu zatím zveřejnit, snad někdy později, možná) Ale co. Bojuji s tím, co můžu. Je fakt, že už na mě leze tvořivá nálada – včera jsem začala řádit s natíráním nábytku. Baví mě to a snad z toho vyleze i něco zajímavého. Postupně se pokusím ten spodek předělat, co budu moct. P na mě sice koukal pochybovačně, ale D si předělala barák taky sama a teta R taky. Tak proč ne já? Musím (nemusím-chci) se naučit spoustu věcí, abych z toho mohla udělat obyvatelný prostor. Pro mě je důležité, že na to mám chuť. Je fakt, že jsem to včera asi trochu přehnala, jsem dneska jak zpráskaná, ale mám z toho malého výsledku radost. Bude to barevné, nějak teď potřebuji barvy. Mozek mi ještě zlobí, pořád se špatně soustředím, ale zlepšuje se to. Pomalinku, ale přece. Objednala jsem si prašné křídy, mám chuť kreslit. Ale můžeme je zaplatit až po 10.11. Tak nevím, jestli mi počkají. Ach ty peníze! Pomalinku mně zase začínají svazovat ruce. Nesmím se dát! Chtěla bych si vytvořit otisk ve společnosti. Nový, ne se přizpůsobovat a vpasovávat do toho původního. Je ale pravda, že úplně bez peněz to nejde. I když u těch skříní to jde – jsou staré a zadarmo a barvy jsem dostala od D. Tedy ne všechny, ale hodně. Takže jen přidat práci a je to. Hodně práce. Dneska jdu k doktorce, bude to asi na dlouho, určitě se bude ptát, jak to bylo v RIAPSu. Teď mi to připadá, že to bylo před lety. V sobotu měl H první prodlouženou. Šli jsme tam na hodinku. Víc bych nezvládla, jsem ale ráda, že jsem si s ním zatancovala. Letí to, letí. V neděli jsme byli u I, už jsou hezky zabydlený. Láká mě přestavovat jim nábytek, ale je to jejich byt. A taky mají nové kotě – přišlo v pátek k nám. Je celé černé a pěkný lumpík. Snad s ním budou spokojený. Psi jsou střídavě kamarádi a protivníci. Dneska jsme je nechali na sebe řvát, až je to přestalo bavit, tak jsem zvědavá, jestli budou mít chuť se rvát. Chtěla jsem se stavit u kamarádky – má nové štěně, ale teď se mi nějak nechce. Asi jsem zlenivěla. A taky k holičce bych měla jít. Nechám si vlasy odrůst a uvidím, jak budu vypadat šedivá. P se to líbí. Zkusím to. Obarvit se můžu vždycky. Taky bych se měla sejít s J a L. Jsou baby zvědavé.
Nebudu už mluvit se svým stínem.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
A v pátek jedu do Prahy na terapii. Jsem zvědavá na toho nového psychiatra. P mě tam vezme, je setkání zaměstnanců. Hezky to vyšlo. Pak asi zajedeme do B. Snad to zvládnu. Chtěla bych kreslit, to mě teď láká víc, než cokoliv jiného z výtvarné činnosti. Asi, že se mi to tak líbilo v RIAPSu. Přitahují mě abstrakce, jen vyjádření pocitů. Je důležité, že nějaké pocity mám. Dřív to tak nebylo. Tak dnes píšu déle než jindy a teď nevím, co psát. Chci zaplnit obě stránky, abych zítra začínala na další straně. Nesmím to psaní šidit, už mi skoro chybělo. Tak hezky se při tom uvolní mozek. Což je asi účel. Aby v něm nebyl plevel. Tak šup, šup – pryč s plevelem. Neříkej, že tam žádný není. Ne, není. Není tam nic :-). Měla bych uklidit nejenom v mozku, ale i doma. Je tu nepořádek a dere mě to. Něco s tím udělám. Ale kdy? Lenochu! Včera jsem přes aukro koupila sedačku, ale ten prodejce se mnou nemluví. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Je moc hezká. Líbila by se mi tu. Budu ho muset zkontaktovat přes sms, jestli se neozve. Tý jo, tady to vypadá. Kam všechny ty věci dám? Máme malý barák asi. Nebo spoustu krámů. Chtělo by to kontejner a někoho nezávislého, kdo by to vyházel. Na to by byl dobrý H. To by to lítalo. Je tu děsný vedro, sedím kousek od kamen. V zimě to bude super. Teď ze mě leje. No vida, už to bude popsané. Ani jsem to nepostřehla. Už mě taky bolí ruka. Dneska je toho trochu víc, je to za ty ošizené předešlé dny. Budu se snažit to nešidit. Už tu knížku Umělcova cesta čtu potřetí od začátku. Asi musím pomaleji a poctivěji.
Jestliže tahle cesta mě od nynějška nenaučí ničemu novému, aspoň něco důležitého jsem se naučila: je třeba riskovat.
BRIDA
Žádné komentáře:
Okomentovat