15.10.2009

Je tu teplo, už to topí. Ale na hlavu je mi zima, mám ji ještě mokrou. Změnila jsem doktorku. Byla jsem na ní zvědavá, první den při skupině mě moc neoslnila. Ale rozjela se a mně včera asi docela pomohla. Použila něco jako polohypnózu, či co to bylo. Asi v tom bude pokračovat. Začínají se mi hrozně líbit hodně barevné věci. Přitahují mě a mám z nich pocit veselosti. Je 6.45, nemám moc času, jedu zase do RIAPSu. Zítra už asi naposledy. Bude mi chybět ten pocit, že mi někdo opravdu naslouchá. Dneska nějak nevím, co psát, mozek mi nechce zabrat. Ale začínám se těšit do ateliéru, honí se mi v hlavě „nápady“. Včera jsem si koupila úžasnou knížku s fotografiemi, která na mě působí hrozně inspirativně. Tak snad z toho něco vyleze. Skoro na to psaní nevydím nevidím (tak to se povedlo, takovou hrubku). Včera odpoledne jsem courala po Praze a zalezla jsem do několika prodejních galerií. Začínají mě přitahovat obrazy. Teda, ta keramika, co jsem viděla, mi připadala úděsná. Ale je to možná tím, že se mi nějak mění pohled na svět a mám hodně vnitřních obrazů. Lákaly mě hodně barevné obrázky – kýčovité, ale ty barvy působily optimisticky. Venku prší. Je zajímavé, jak se v RIAPSu potkávají lidé, kteří si mají navzájem co dát. Jako když to někdo naplánuje, kdy kdo tam má být, aby si mohli vzájemně pomoct. Fakt nevím, co psát. Mozek je líný, ale alespoň tak nevyšiluje jako včera. Vidím namísto jedné z příšer kamarádského bílého psa (vypadá jak krátkosrstý švýcarský ovčák). Směje se na mě a vyplazuje jazyk. Můj vnitřní človíček je s ním kamarád, válí se spolu po zemi v jednom chumlu a má z toho radost. Je jak malé dítě. Je malé dítě! Ostatní příšery se zasekly na okraji obrazu, váhají a nevědí, co mají dělat. Človíček o ně trochu ztrácí zájem, vidí je jen koutkem oka, stejně tak hromadu písku (bývalý kámen) a jámu. Jáma zmodrala, jako by se naplnila krásnou světle modrou vodou a stalo se z ní jezírko. Celkově se obraz projasňuje, přibývá v něm radost. Je hezké sledovat človíčka-dítě, jak dovádí bezstarostně se psem, věří, že ten pes ho ochrání. Nebo někdo jiný – nepřemýšlí o tom. Prostě je bezstarostný. Je to krásný pocit, až mi vhání slzy do očí. Takovýhle pocit jsem jako dítě nezažila, vždycky jsem byla ve střehu. Tak jsem ráda, že ho má alespoň to mé vnitřní dítě teď. Je to asi moje nová dušička, která je dětská, protože byla celou dobu zavalena kamenem a nemohla ven a dospět (ale ani okorat). Vlastně je fajn, mít v sobě to hravé, čisté a bezstarostné dítě. Budu ho chránit. Už nedovolím, aby mu někdo ubližoval. A ono to ví! JÁ jsem ten bílý pes. Nebo ten človíček? Je to složité a přitom tak jednoduché. Jako bych žila dva životy ve dvou tělech. K tu má nádherný obraz. Úplně mě do sebe vtahuje. Fakt mě ty obrazy přitahují. Čím dál víc. Že bych začala malovat? Uvidíme, když budu doma, můžu si hrát s lecčím. Asi tříštím síly, ale nechám tomu volný průběh. Však ono se to samo ukáže.

Proto jsou bojovníky světla. Protože chybují. Protože se ptají. Protože hledají nějaký smysl. A nakonec jej naleznou.

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA