Poslední den. V Praze a v RIAPSu. Moc se mi tam líbilo, ale už se těším domů. V hlavě se mi honí nápady na keramiku. Sranda je, že výstava začíná 2. listopadu a ne 20. jak jsem si myslela. Tak to budu mít o víkendu co dělat. Jsem o hodně klidnější, příšery skoro zmizely. Včera na mě doktorka zkoušela hypnózu. Nejprve jsem upadla do spánku, ale hned jsem vylítla, že nad sebou ztrácím kontrolu. Pak jsem byla jakoby paralyzovaná, všechno jsem vnímala, ale tělo si dělalo, co chtělo (skoro). Cítila jsem zvláštní pocity uvnitř hlavy, po páteři i v celém těle. Asi to fakt působí – ty vnitřní obrazy, které mě rozčilovaly, se začínají ztrácet. Venku jsou popeláři. Že se jim chce, tak brzo. Já jsem od 4.hod vzhůru a už jsem neusnula. Šla jsem spát relativně brzy, někdy okolo 22. hodiny, ale chvíli jsem se převalovala. Ale šlo to zase bez prášku! Knížka „Umělcova cesta“ je super. Je zajímavé, jak spoustu věcí. Které popisuje, člověk fakt zažívá nebo podvědomě praktikuje. Připadám si, jak když jsem tady strávila půl roku a ne 2 týdny. Minulý týden teplo a nádherné babí léto a tenhle týden sněží. Na horách je sněhová kalamita a včera sněžilo dokonce i v Praze. Byl to zajímavý pocit, takové zmatení vnitřního vnímání času. Loket mě pořád bolí a to psaní tomu nepřidá. Ale baví mě. Mám pocit, že mi to ráno hezky nastartuje mozek a dobrou náladu. Uvidíme, jak budu vytrvalá, až se vrátím domů. Nějak už přestávám o sobě pochybovat. Začínám se cítit jako umělec! A začínám věřit, že to půjde. Jen stále ještě nevím, jak. Ale nechávám tomu volný průběh a soustředím se jen na nejbližší budoucnost.
Tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit.
ALCHYMISTA
Doktorka mě naučila v hypnóze, jak si vyvolat pocit bezpečí, tak to během dne zkouším, je to hezký pocit. Tak, už mě zase nic nenapadá. Ale je mi fajn. Užívám si to, i kdyby to mělo být jen na kraťonkou dobu. Dneska budu kreslit výstupní obrázek. Láká mě pořád nějaká mandala. Mandaly mě ostatně lákají obecně. Líbí se mi, jak jsou barevné. Minulý obrázek mě překvapil, když jsem ho viděla s odstupem času. Měla jsem zato (a i jsem ho s tím kreslila), že je mnohem víc optimistický a pohodovější. Teď na mě působil až děsivě, hlavně ta tmavá cesta. Je to zajímavé, jak se pocity mění a co připadá pohoda jeden den, další den to tak vůbec nemusí být. Tak snad nenakreslím černou mandalu :-). Koupila jsem si nádhernou inspirativní knížku, jsou tam úžasné fotky a člověk si uvědomí, jak je příroda dokonalá a jedinečná. A že člověk ji může pouze napodobovat. Nevím, kde pánbůh bral všechnu tu inspiraci a fantazii, když svět tvořil. Kdyby kousíček té fantazie a šikovnosti pustil přese mě, byla bych mu moc vděčná. Závidím mu. Jsem ráda, že mám už chuť něco dělat, jestli to půjde, to teprve uvidím. Ale i tak je to pokrok. Poslední měsíce mě nelákalo nic. Teď se nemůžu dočkat, až budu v ateliéru. Musím si ho taky trochu zvelebit, aby byl příjemný, ne jen praktický. Jak píšu, objevila se mi na ruce alergická reakce na svetr, který mi nikdy nevadil. Doufám, že to není špatné znamení. A jestli ano, tak prostě budu pak dělat něco jiného. A je to! Se z toho nezblázním, ne? Ale zkusit to musím!
Cesta netrvá věčně. Nějaký čas se těšíme z jejího průběhu, ale jednoho dne cesta skončí. Buďte proto připraveni kdykoliv se rozloučit.
FEJETON – JAK UDRŽOVAT CESTY
Tak tenhle citát je k dnešnímu dni jak dělaný. Jedna má cesta končí. Další začíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat