Tak ne, tahle cesta ještě nekončí. Ještě budu v RIAPSu týden. Teď jsem doma na víkend. Málem jsem zapomněla psát ranní stránky. Nějak těžko snáším ten mumraj tady. Lidi, psi, televize, hudba od H dohady mezi H a P, prostě pořád něco. Chybí mi vnější klid a začínám ztrácet ten svůj vnitřní, tak těžce a pomalu získávaný. A hrozně křehký! Někdy mám pocit, že si ten klid jen namlouvám, že je to jen hra. Vůbec mi celá ta nemoc od začátku přijde jako hra. Pořád mi ještě nedošlo, že to hra není, že jsem fakt nemocná. Psi tu okolo mě krouží, kňučí, asi chtějí ven. Byli jsme s nima v 5 hodin ráno. Jsou pěkně rozmazlený. P ještě nezatopil, je tu zima. A to je 11 hodin. Připadám si tu jak na návštěvě. Nějak mi chybí teplo domova. Asi bych ho měla vytvářet já. Tak budu muset začít. Něco dobrého uvařím, upeču, a taky musím (nemusím – chci – nechci, ale tlačí mě to) uklidit. Tohle ranní psaní se mi líbí, je to takový průplach mozku a člověku z toho ledasco vyplyne. Spala jsem bez prášku a celou noc, sny jsem měla, ale ne intenzivní a děsivé, jen si pamatuju, že nějaké byly. Zobrazují se mi jen povrchně (mrtvý pes – nevím, proč zrovna tohle se mi ze snu vybavilo). Večer jsem usínala za zvuku hudby Celtic Woman, tak mi to možná pomohlo – že mě to hezky uklidnilo a naladilo. To CD mi přijde, jako když mi zpívají andělé. Ráno po probuzení se mi v polospánku zobrazovaly nějaké obrazy, bylo to hezké, ale moc si je nepamatuju, což je škoda, protože jsem si říkala, že by šly využít na keramiku. Měla bych vymyslet způsob, jak si tyhle obrazy z polospánku pamatovat. Jéžiš, ten pes otravuje. Chce ven. Teď přišel P a chtěl pusu. Docela mi to vadilo, začínala jsem se ponořovat do psaní – vždycky mi chvíli trvá, než se mozek rozproudí a zahřeje. Asi začínám být pěkně uzavřená do sebe a možná i sobecká. Je mi skoro líp, když jsem sama se sebou a se svým vnitřním světem.
Bůh vyznačil na světě cestu pro každého člověka. Teď jenom musíš pozorně sledovat tu svou.
ALCHYMISTA
Tý jo, tak tenhle obrázek mě moc nebere. Je docela strašidelný a připomněl mi obrázek, který v pátek kreslila A jako vstupní. Bylo v něm hodně hněvu a nenávisti a na mě působil zničujícím dojmem. Až se mi udělalo špatně. Ale zvládla jsem to. Pak mi uvnitř část obrázku zůstala (rozhněvaný obličej), snažila jsem se ho v sobě změnit, ale vyšel z něj pouze takový „klaun“ z Battmana. Takový jako veselý a přitom zlý. Měla bych to probrat s doktorkou a něco s tím udělat. Nemůžu mít v sobě pořád postavenou zeď, přeci. Nebo ano? Dneska se půjdu podívat do ateliéru. Výstavu jsem přeložila, nestíhala bych a stresovalo mě to. Budu ji mít od 17. května. Takže mám čas se dát dohromady a „hrát si“. Už se na to docela těším, což je dobré znamení. Vůbec se začínají objevovat různá znamení (nebo je víc vnímám). Asi to znamená, že se vyvíjím a jsem na správné cestě. Působí to na mě navíc uvolňujícím pocitem a dává mi to důvěru a víru (pomalu, ale přece). P to moje psaní vadí, teď dělá rámus vedle v kuchyni a tak ošklivě se zatvářil, když jsem ho poprosila, jestli by mohl zavřít dveře. Mám pocit, že mi už zase začíná vadit, jak si připadá dospělý proti mně, či co. Ale já po něm přeci nechtěla, aby v kuchyni uklízel, udělám velký úklid, aby tu měli pořádek, až zase odjedu. Asi mu vadí, že unikám někam, kam on nemá přístup (můj svět) a nemá nad tím kontrolu. To on má rád – o všem vědět, všechno kontrolovat, do všeho mluvit. Ani neposlouchá, co ten druhý říká. To mě mrzí. Ale ten rambajz vedle teď snad dělá schválně! Ach jo. Asi tu stěnu v sobě mít pořád – líbí se mi, je barevná a plastická. Můžu si s ní dělat, co chci!
Každou minutou a vteřinou moje láska sílila a měnila mě. Vrátila se mi víra v budoucnost a postupně se mi navracela i víra v Boha.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
Žádné komentáře:
Okomentovat