První a vypadá to, že i poslední noc v hotelu. Měla bych v RIAPSu zůstat až do zítřka, ale ráno volal P, že se psi zase servali a Mikyn nemůže chodit. Tak by potřeboval, abych jela domů. Naštěstí mám pocit, že to nevadí, že už jsem na to dost zralá. Vlastně mě ráno napadlo, že už bych jela. Ale za tuhle cenu mě to mrzí. Včera jsem byla absolutně vyčerpaná. Doplazila jsem se do Flory na kafe a dort a tam jsem málem zkolabovala. Honem jsem do sebe nacpala sladké a trochu to pomohlo. Stejně jsem usnula už v 19 hodin. Asi jsem ten spánek potřebovala. Ani jsem včera neměla žádné emoce, jak jsem byla vyčerpaná. Dneska jsem se vzbudila trochu s pocitem smutku, ale snad to přejde. Už mám chuť fungovat víc. Včera na skupině jsme malovali vodovýma barvama bezpečné místo. To bylo moc fajn, protože se mi podařilo na chvíli fungovat jako médium a bylo to moc příjemné zjištění. Už jsem se bála, že se mi to nikdy nepodaří. Obrázek si vezu domů a měli bychom ho zalakovat, aby se zvýraznily barvy, které trochu vybledly. Možná i proto jsem byla odpoledne tak unavená. Příští týden mám domluvenou 1. hodinu dlouhodobé terapie. Teď v tomhle okamžiku nemám ale pocit, že bych to potřebovala. Uvidíme, co bude během toho týdne. Vlastně vůbec nevím, co bych potřebovala. Všechno se ve mně jakoby zastavilo, jen okolo žaludku to trochu chvílemi zabolí a chvílemi se chvěju. Ale to pořád ještě může být z únavy a z toho, že jsem nervozní, co bude.
Budoucnost je vrtkavá, protože se řídí rozhodnutími učiněnými zde, v přítomnosti.
ČARODĚJKA Z PORTOBELLA
Včera jsem nepsala Ranní stránky, nešlo to, a přitom ten den předtím byl tak důležitý. Do RIAPSu nastoupila paní, které se oběsil 3,5 letý chlapeček. Ona sama je postižená. Vyprávěla to ráno, pak na komunitě, pak na skupině a tam jsem to už nevydržela a psychicky jsem se zhroutila. Ta paní pro mě byla ztělesněním bolesti a zla. Chtěla jsem zastavit ten příšerný nářek a tok slov, ale nešlo to. Odpoledne jsme to probírali na individuálu a doktor mě dovedl k vysvětlení – bezmoc zastavit to; což jsem v dětství moc chtěla a nešlo to. Pak odpoledne jsem asi 3 hodiny chodila venku, najednou jsem v sobě měla pocit – a je to! Klid, ticho. Vnitřní dítě se po čase schoulilo a šlo spát do mé hrudi. Zvláštní pocit – udělalo to samo od sebe. Je tam, cítím to, mohla bych ho vzbudit, ale zatím ne, je moc unavené. Vím, že to zní šíleně, ale prý ne, prý je to normální. Tak snad už bude mít klid a hlavně pocit bezpečí. Budu ho chránit. Jsem ráda, že tam je, nechci o něj přijít. Za chvíli budu muset jít, a stejně už nevím, co psát. Snad jen, že jsem všem v RIAPSu strašně vděčná za všechno. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších kapitol v mém životě. Těším se na další roky a jsem zvědavá, jestli se mi změní pohled na svět, když se mi to změnilo uvnitř. Mám trochu pocit, že by to mohlo mít i pozitivní vliv na mojí tvorbu, teď mám nějak dojem, že mám co rozdávat. A láká mě malování, čím dál víc. Škoda, že se nedá akvarel malovat na keramiku. To by se mi líbilo. Třeba na něco přijdu. Tak, a tím končí kapitola RIAPS. Díky moc za všechno!
Je mnoho způsobů, jak sloužit našemu Pánu. Máš-li pocit, že toto je tvůj osud, vydej se za ním. Štěstí může rozdávat jen ten, kdo je sám šťasten.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
Žádné komentáře:
Okomentovat