Stojí to za prd. Je mi zima. Chce se mi spát a nemůžu. Zívám, je 4.53. Zase zívám. Jdu si dát kakao. Jsem u K, má fakt krásný byt. Zlobí mě oči. Zívám. Nevím, co psát. Zívám. Nic mě nenapadá, protože mám prázdný mozek. Tikaj tu hodiny. Zívám. Tak a teď už v tom mozku opravdu nic nemám. Asi mi nikdy nezačne znovu fungovat. Cítím v něm teď při psaní trochu „teplo“ na pravé straně. Asi se mu přehřívaj závity i při té minimální činnosti. Netuším, jestli se z toho někdy vyhrabu. Večer byl hrozný, připadala jsem si hodně cvokovitě. Všude jsem viděla příšery, ať jsem měla otevřené oči, nebo zavřené. Nakonec se začal hýbat i nábytek. Děs. Asi jsem fakt cvok! Piju kakao. Je to lepší, než kafe. Bolí mě pravé zápěstí. Tak, už jsem zase v koncích, v mozku je TMA! Na co ho vlastně mám? Drbu se za levým uchem. He, když o tom píšu, musím se podrbat i za pravým uchem. Asi na mě zase leze depka. To prázdno z mozku se mi stěhuje dolů k srdci. Venku jsou popeláři, nebo co je to za rachot. Nebo kradou auto. Zívám. Jéžiš, spala bych, až mi tečou slzy, ale mozek je našponovaný a nechce spát. Mám neurózu. Večer mi pomalu zabíral i prášek. Jsem tedy zvědavá, jestli tohle ranní psaní bude mít nějaký vliv na můj mozek a kreativitu. Zase cítím trochu teplo v pravé půlce hlavy. Byli to popeláři. Už odjeli. Drbu se na čele. Průplach mozku.
I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí. Mění se a chce, aby s ním jeho city držely krok.
RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA
Jo, jo. Stojí to za „hovno“. Jsem tupá. Připadám si jak roztěkané dítě, které se neumí soustředit, jak když mi vyhořela i schopnost soustředění. Tedy, už mi fakt bolí ta pravá ruka, teď i loket. To je z domova, z tý blbý myši od počítače. Netuším, jak popíšu čtyři stránky. Našla jsem stužku jako záložku do bloku. Má krásnou svítivě červenou barvu. Moc se mi ta barva líbí. Celý tenhle blok se mi líbí. Ty obrázky jsou nádherně barevné a působí na mě hrozně pozitivně. Proto do něj píšu, nemohla jsem se dočkat, až ho budu moct používat. Fuj, dělá se mi špatně, jak jsem psala souvisleji a dýl. Tedy, to chci vidět, co budu v životě dělat, jestli se to nezlepší. Je to hrozně těžké, fakt se mi dělá zle. Nezvládám to, musím pořád odpočívat. Zívám. Piju kakao. Mám chuť do něčeho kopnout. K čemu to všechno je? Kýchám, doufám, že jsem to chytla od L. Začíná mě bolet hlava, jak se soustředím. Zalezu ještě do pelechu, mám čas a je mi zima. Dneska K a P přijedou a pustí topení. Není to sranda psát, když je mozek prázdný. Žádné stromečky v něm nejsou, jen pár kopřiv. Mám pocit, že už tam není ani ten mech. Jsem hrozně roztěkaná. Snažím se myslet na jednu věc, ale v hlavě se to točí a skáče od jednoho k druhému a hvízdá to jak meluzína. Už tam chybí jen poletující kousek papírku, jak na prázdné ulici. Mám pocit, že mi v hlavě i fouká vítr. Piju kakao. Už je skoro studené. Zlobí mě oči, špatně na to psaní vidím. Ale co; když to není nic horšího!
Když začnou lidé uvažovat o rozhodnutích, která mají udělat, obvykle od nich nakonec upustí – k některým krokům je třeba veliké odvahy.
VÍTĚZ JE SÁM
Žádné komentáře:
Okomentovat