Je mi líp, ale bolí mě kříž. Je tu teplo. Jsem vysprchovaná a oblečená. Mám kafe a snídani. Včerejší individuál mi moc pomohl. Porovnal mi některé věci a některé jsem si uvědomila. Nesmím si tak všímat svého kamene a příšer. Dívat se okolo, pak člověk ten kámen a příšery neuvidí. Nebýt slepá! Nebo zaslepená? Neprší. Tohle psaní ranních stránek mě baví, i když nevím, co psát. Ale tomu zničenému mozku se to líbí. Možná proto, že se zbaví některých myšlenek a bude si moct odpočinout. Honí se mi v hlavě nápady na keramiku. Nevím, jestli půjdou zrealizovat. Bojím se, že výstava bude ostuda. Přemýšlím o tom nechat ten prostor kamarádce, ale už je asi pozdě. Tedy ta šňůrka jako záložka se mi fakt líbí. Píšu na posteli a tak drápu víc než obvykle. Nevím, co psát. I když mi mozek pořád šrotuje, nic kloudného z něj neleze. Baví mě řešit cizí problémy, odvádí mi to pozornost od těch mých. Budu natírat skříně, až se vrátím domů. Líbily se mi ty barevné skříně u D, tak to udělám do dílny a do ateliéru. Domů asi ne, to by bylo moc. I když tu kuchyň bych chtěla bílou. Možná to jednou natřu, až budu sama doma. Dneska se mi spalo líp, možná proto, že jsem věděla, že přijde K s P. Ale neviděli jsme se. Přišli pozdě v noci, to už jsem chrupala. S práškem samozřejmě. Tak, a už mám zase v hlavě prázdno. Bolí mě ta ruka čím dál víc. To asi nebude od myši PC, protože jsem u PC neseděla 14 dní. Vlastně o víkendu jsem si k němu sedla. Tak možná jo.
Musím riskovat. Nesmím se bát porážky.
Musím riskovat. Nesmím se bát porážky.
BRIDA
Tenhle blok jsem si koupila jako kalendář na příští rok, ale nemohla jsem se dočkat, až ho začnu používat. Ranní stránky byl dobrý důvod. Musím si hlídat čas, jedu do RIAPSu. Už mě čekají jen 3 dny. A už jen s psycholožkou, doktor K je na kongresu. Tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Už se těším domů. Včera tu byl za mnou P, můj vztah k němu byl trochu ambivalentní, jak by řekl doktor, ale to je asi tím, že patří do jiného prostředí (domů). Tady mám být jen sama se sebou, abych se mohla na sebe soustředit. Tedy, myslím si, že to tak je. Čeká mě výstupní obrázek, ale nic mě nenapadá. Asi to nechám, ať mi ruka kreslí sama jako minule. Tedy, já drápu. Jsou tu hezký obrázky v tom bloku. Nabíjejí mě radostí a optimismem. Závidím té malířce, že to umí do toho vložit. Asi sama je taková, ono to pak do těch věcí leze samo. Musím (nemusím, ale chci) zapracovat na svém přístupu ke světu – znovu najít optimismus a radost. Pak mám co dávat do svých děl. Teď bych tam mohla dávat jen úzkost. Ale vlastně – proč ne? Alespoň bych se jí zbavila. Snad by se nepřenesla na nikoho jiného. Už se těším do ateliéru. Přestanu tomu říkat dílna a budu to nazývat ateliér. Zní to umělečtěji a já chci být umělec! No, tak to bylo příjemné napsat to. Až mi přeběhl mráz po zádech. Je to tak, chci jím být, ale bojím se, že na to nemám. MÁM NA TO!
Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoliv hloupé by se mohly zdát. Jsou to naše sny a jenom my víme, jakou cenu za ně platíme.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
Žádné komentáře:
Okomentovat