29.10.2009

Tak včera to byla kláda, ten den. Bylo volno – státní svátek a my jsme jeli k psímu psychologovi do Prahy.“Asi tak na hodinu“. Byli jsme tam 5 hodin a psi jsou pozašívaný, kde se dá a Buf vykastrovaný a má vyndané i druhé varle z břicha. Nechtěj mi hořet kamna. Teď tu máme lazaret. Doufám, že to Bufovi pomůže. Miky, dostává prášky proti agresivitě a Buf, aby z něj byla ženská. Ach jo. Chudák. Odnesl to. Jak má člověk být v tomhle prostředí v klidu. Vím – jaký si to uděláš, takový to máš. Spím víc, než předtím. Asi jsem fakt unavená. Včera u doktora mi bylo chvílemi docela zle. Viděl to na mě. Ale pomalinku se to zlepšuje. Trochu se bojím, jsem nervózní z té terapie zítra. Jedu autobusem, P zůstává doma s Bufem. I když, kdyby Buf fungoval jako teď, mohl by být s H. Ten totiž neodjel na výlet, je tu se mnou. Jsem ráda, že tu s těmi pozašívanými a vystresovanými psy nejsem sama. Teď jde veškerá kreativita stranou, nastupuje pouze práce J. Ale jestli to pomůže ke klidu v budoucnu, vyplatí se to. Jen aby to už skončilo, je toho hodně. Asi to tak ale má být. Snažili jsme se, udělali jsme maximum, teď už je to v rukou božích. Vůbec mu toho nechávám na práci v poslední době víc a víc. Snad ho nestrhám J. Je to tak o hodně příjemnější a ono to kupodivu funguje. Teď se ještě naučit nechat mu v rukou i tu svoji tvorbu a věřit mu. To by bylo super. Párkrát se mi to povedlo a vždycky byl výsledek bezva. Ale nevím, jak se do toho dostat na začátku tvorby – to ještě potřebuji vychytat. Dneska je mi o něco líp. Zjistila jsem, že když o těch svých ošklivých obrazech mluvím, že pak nejsou tak hrozné. Jako by stačilo to ze sebe dostat slovy.

Cesta je důležitější než to, co nás na cestu přivedlo.

ČARODĚJKA Z PORTOBELLA

Duše miluje vše krásné a hluboké

VÍTĚZ JE SÁM

Dneska od psaní pořád odbíhám k ohni, teď mi zvonil mobil, volal P, zase oheň, nemůžu se pak soustředit a zapnout tu pravou půlku hlavy. Ale cítím tam slabé lechtání. Je to legrace, jak to funguje. Ha, vypadá to, že ohýnek přeci jen bude hořet. To je dobře. Není tu nijak závratná zima, ale je to příjemnější. Jo, hoří! Bolí mě břicho a nevím proč. Možná z nervozity. Ještě jsem si nevzala prášky a taky do Bufa bych měla dostat nějaké jídlo. To bude obtížné, je jak náměsíčný, asi ho to dost bolí. Mám pro něj prášky proti bolesti, ale ty nemůžu dát na prázdný žaludek. Začarovaný kruh, jako se stává v životě často. Jak ho rozetnout? Jakýkoliv. Kde hledat ten způsob a klíč? Už mě nic nenapadá, buď mám mozek prázdný, nebo odpočinutý. Dneska nemám tolik neurózu a vztek jako včera. Nevím, co to do mě vjelo. H byl včera v outletu a dost dobře nakoupil. Kluk šikovná. Jde mu to líp, než když je s námi. Asi potřebuje fungovat sám, má pak pocit větší zodpovědnosti a je dospělejší. No jo, už není malé dítě. Venku jsou hezky barevné stromy. A hodně už je opadaných, jde to rychle. Za chvíli bude zima. A co bude se mnou ví jen bůh. V prosinci budu půl roku na neschopence a co dál? Uvidíme taky, jak mi bude. Zatím to na práci moc nevypadá. Nemůžu přeci dělat po 10 minutách. To by mě z každé práce vyrazili. Trochu se bojím toho, co bude. Dochází mi náplň v tužce, škoda, píše se s ní krásně. Jinak ta operace byla šíleně drahá, P musel vzít peníze z úvěru a zaplatili jsme jen půlku. Druhou až po výplatě. Ach jo, kde ty peníze brát. Ne moc, jen tak abychom nemuseli mít další dluhy mimo hypotéku. To ale nevím. Nejsem si jistá, že tady může pomoci bůh. Bylo by to ale fajn!

Vpřed nás nevede vysvětlení, ale naše vůle jít dál.

BRIDA

28.10.2009

Tak přeci jen zázraky asi existují. Včera večer jsem se modlila, aby nám ten nahoře pomohl se psy a dneska, když P poslal dotazník psímu psychologovi, ten se obratem ozval a že máme přijet hned odpoledne. Tak uvidíme.jinak mám nepříjemný pocit, že se se mnou zase začíná dít něco blbého. Začínám být nervní, budím se v noci, mám chvílemi pocit, že budu brečet, prostě mi to připadá, že se to začíná vracet. I se mi zase pomalu začínají vracet špatné představy a sny. Chce se mi zvracet (svírá se mi žaludek) a mám pocit, že tam mám černého hada (vidím se, jak ho zvracím). Nevím, co s tím. A dneska se mi zdálo o našich – nic moc veselého to nebylo. A vidím černé ptáky, kteří mi klovou do mozku – zase ty moje obrazy! Ale včera u doktorky, kde jsem hrozně dlouho čekala, jsem „vzbudila své vnitřní dítě“ a dívala se, jak tam blbla v čekárně (dělala lumpárny, které se mi chtělo dělat). To bylo fajn, jen jsem působila divně, protože jsem se chvílemi usmívala. Nějak mě dneska nenapadá, co psát. Začala jsem natírat ty skříně a všechno mě bolí. Ale je to fajn ta práce. Je něco vidět hned. Jen se mi nechtěj dělat tak výrazné barvy, nevím proč. Tlumím je černou. Tak jsem se dočetla, že jsou módní kouřové barvy – he, sháním je už roky a teď to bude vypadat, jako když se držím módních trendů. Musím si ostříhat nehty a vlasy. Děsně rychle mi rostou. Psi spí. Měla bych se zcivilizovat, ale až to dopíšu. Pořád mám ještě na ruce tu šňůrku, co mi dala Lesní víla u D nejde rozvázat. Tak budu muset počkat, až se rozpadne :-). Ta šňůrka…

Na mém životě není nic zvláštního. Mám svůj cíl – najít lásku – a dělám všechno, abych jej dosáhl, a přitom si zachoval vlastní důstojnost.

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

Občas mi chybí to rozebírání pocitů a duše. Jsem zvědavá, jaký bude ten terapeut v Praze. Přeci jen budeme začínat od začátku. Snad si sedneme. Je ale pravda, že u doktora K jsem měla v první moment nedobrý pocit. A přitom mi pak tolik pomohl. Třeba začíná selhávat můj čuch na lidi? Ka mi snad půjčí stroj, tak budu šít srdíčka. To by mohlo být uklidňující. Tedy, ten můj stroj je ale zaprášený. Mohla bych tu občas utřít prach! No, a co dál? Uklidit bych měla – hlavně vytřít, ta podlaha je děsná. Když ty psi se na ní pořád rvou a pak je jak prasko. Třeba se už rvát nebudou, třeba jim psycholog pomůže, i když nevím, jak. Včera jsem vařila francouzskou cibulačku originál a ta byla mňam. Musím si ten recept schovat, abych ji mohla zase uvařit. Dneska jsem chtěla dělat buřtguláš, ale H je až do soboty pryč, tak až přijede. Pro nás by toho bylo hodně. Tak už zase nevím, co psát. Nějak mi opět začíná zlobit mozek, už se to v něm zase začíná vířit a motat. A skoro vůbec si nepamatuju, co se dělo nedávno. To chci vidět, co budu tomu doktorovi říkat, když si skoro nic nepamatuju. Snad to naskočí. Jsem debil a už jím asi zůstanu! Mám pocit, že se to už nikdy nezlepší. Kdo mi ten mozek sebral? Do prdele! Mám už zase na sebe vztek. Je to tady. A už to vypadalo tak hezky. Kurva, kurva. Copak budu pořád k ničemu? JÁ SE ZBLÁZNÍM! Co se to se mnou děje, proboha? Kdo vlastně jsem? Dr. Jekyll nebo Mr. Hyde? Chce se mi brečet, je to v háji. Už v tom zase lítám. Bolí mě hlava, je těžká, hučí v ní. Něco se děje. Ale co? A proč k horšímu? Jsem unavená a otrávená.

Pomoz a bude ti pomoženo. Každý musí předat, co se naučil. Proto usedne bojovník k ohni a vypráví, jak prožil svůj den v boji.

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

27.10.2009

Tak už dlouho jsem nic nepsala. Ani nevím, proč, asi z lenosti :-). Jsem už několik dní doma. Zpočátku to bylo náročné – jiný režim, hluk, psi, který se rvou. Každý večer jsem byla na doraz. A do toho telefonáty s R – kdy přejedeme, že jsme tam byli naposledy o Vánocích, atd. Mám pocit, že buď jim vůbec nedochází, že jsem fakt nemocná, nebo je jim to jedno! A navíc je to z velké části jejich vina! Prý trauma z dětství zvyšuje možnost únavového syndromu 6x. Tak u mě to tedy zafungovalo. Ale to jim stejně nevysvětlím, že ten jejich příšerný způsob soužití na mě nechal takovéhle následky. Už je slyším – „to je blbost, nech si ty řeči, nesváděj to na nás, atd. . (Tak tuhle část jsem neměla odvahu zatím zveřejnit, snad někdy později, možná)   Ale co. Bojuji s tím, co můžu. Je fakt, že už na mě leze tvořivá nálada – včera jsem začala řádit s natíráním nábytku. Baví mě to a snad z toho vyleze i něco zajímavého. Postupně se pokusím ten spodek předělat, co budu moct. P na mě sice koukal pochybovačně, ale D si předělala barák taky sama a teta R taky. Tak proč ne já? Musím (nemusím-chci) se naučit spoustu věcí, abych z toho mohla udělat obyvatelný prostor. Pro mě je důležité, že na to mám chuť. Je fakt, že jsem to včera asi trochu přehnala, jsem dneska jak zpráskaná, ale mám z toho malého výsledku radost. Bude to barevné, nějak teď potřebuji barvy. Mozek mi ještě zlobí, pořád se špatně soustředím, ale zlepšuje se to. Pomalinku, ale přece. Objednala jsem si prašné křídy, mám chuť kreslit. Ale můžeme je zaplatit až po 10.11. Tak nevím, jestli mi počkají. Ach ty peníze! Pomalinku mně zase začínají svazovat ruce. Nesmím se dát! Chtěla bych si vytvořit otisk ve společnosti. Nový, ne se přizpůsobovat a vpasovávat do toho původního. Je ale pravda, že úplně bez peněz to nejde. I když u těch skříní to jde – jsou staré a zadarmo a barvy jsem dostala od D. Tedy ne všechny, ale hodně. Takže jen přidat práci a je to. Hodně práce. Dneska jdu k doktorce, bude to asi na dlouho, určitě se bude ptát, jak to bylo v RIAPSu. Teď mi to připadá, že to bylo před lety. V sobotu měl H první prodlouženou. Šli jsme tam na hodinku. Víc bych nezvládla, jsem ale ráda, že jsem si s ním zatancovala. Letí to, letí. V neděli jsme byli u I, už jsou hezky zabydlený. Láká mě přestavovat jim nábytek, ale je to jejich byt. A taky mají nové kotě – přišlo v pátek k nám. Je celé černé a pěkný lumpík. Snad s ním budou spokojený. Psi jsou střídavě kamarádi a protivníci. Dneska jsme je nechali na sebe řvát, až je to přestalo bavit, tak jsem zvědavá, jestli budou mít chuť se rvát. Chtěla jsem se stavit u kamarádky – má nové štěně, ale teď se mi nějak nechce. Asi jsem zlenivěla. A taky k holičce bych měla jít. Nechám si vlasy odrůst a uvidím, jak budu vypadat šedivá. P se to líbí. Zkusím to. Obarvit se můžu vždycky. Taky bych se měla sejít s J a L. Jsou baby zvědavé.

Nebudu už mluvit se svým stínem.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

A v pátek jedu do Prahy na terapii. Jsem zvědavá na toho nového psychiatra. P mě tam vezme, je setkání zaměstnanců. Hezky to vyšlo. Pak asi zajedeme do B. Snad to zvládnu. Chtěla bych kreslit, to mě teď láká víc, než cokoliv jiného z výtvarné činnosti. Asi, že se mi to tak líbilo v RIAPSu. Přitahují mě abstrakce, jen vyjádření pocitů. Je důležité, že nějaké pocity mám. Dřív to tak nebylo. Tak dnes píšu déle než jindy a teď nevím, co psát. Chci zaplnit obě stránky, abych zítra začínala na další straně. Nesmím to psaní šidit, už mi skoro chybělo. Tak hezky se při tom uvolní mozek. Což je asi účel. Aby v něm nebyl plevel. Tak šup, šup – pryč s plevelem. Neříkej, že tam žádný není. Ne, není. Není tam nic :-). Měla bych uklidit nejenom v mozku, ale i doma. Je tu nepořádek a dere mě to. Něco s tím udělám. Ale kdy? Lenochu! Včera jsem přes aukro koupila sedačku, ale ten prodejce se mnou nemluví. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Je moc hezká. Líbila by se mi tu. Budu ho muset zkontaktovat přes sms, jestli se neozve. Tý jo, tady to vypadá. Kam všechny ty věci dám? Máme malý barák asi. Nebo spoustu krámů. Chtělo by to kontejner a někoho nezávislého, kdo by to vyházel. Na to by byl dobrý H. To by to lítalo. Je tu děsný vedro, sedím kousek od kamen. V zimě to bude super. Teď ze mě leje. No vida, už to bude popsané. Ani jsem to nepostřehla. Už mě taky bolí ruka. Dneska je toho trochu víc, je to za ty ošizené předešlé dny. Budu se snažit to nešidit. Už tu knížku Umělcova cesta čtu potřetí od začátku. Asi musím pomaleji a poctivěji.

Jestliže tahle cesta mě od nynějška nenaučí ničemu novému, aspoň něco důležitého jsem se naučila: je třeba riskovat.

BRIDA

26.10.2009

NIC

25.10.2009

NIC

24.10.2009

NIC

23.10.2009

NIC

22.10. 2009

První a vypadá to, že i poslední noc v hotelu. Měla bych v RIAPSu zůstat až do zítřka, ale ráno volal P, že se psi zase servali a Mikyn nemůže chodit. Tak by potřeboval, abych jela domů. Naštěstí mám pocit, že to nevadí, že už jsem na to dost zralá. Vlastně mě ráno napadlo, že už bych jela. Ale za tuhle cenu mě to mrzí. Včera jsem byla absolutně vyčerpaná. Doplazila jsem se do Flory na kafe a dort a tam jsem málem zkolabovala. Honem jsem do sebe nacpala sladké a trochu to pomohlo. Stejně jsem usnula už v 19 hodin. Asi jsem ten spánek potřebovala. Ani jsem včera neměla žádné emoce, jak jsem byla vyčerpaná. Dneska jsem se vzbudila trochu s pocitem smutku, ale snad to přejde. Už mám chuť fungovat víc. Včera na skupině jsme malovali vodovýma barvama bezpečné místo. To bylo moc fajn, protože se mi podařilo na chvíli fungovat jako médium a bylo to moc příjemné zjištění. Už jsem se bála, že se mi to nikdy nepodaří. Obrázek si vezu domů a měli bychom ho zalakovat, aby se zvýraznily barvy, které trochu vybledly. Možná i proto jsem byla odpoledne tak unavená. Příští týden mám domluvenou 1. hodinu dlouhodobé terapie. Teď v tomhle okamžiku nemám ale pocit, že bych to potřebovala. Uvidíme, co bude během toho týdne. Vlastně vůbec nevím, co bych potřebovala. Všechno se ve mně jakoby zastavilo, jen okolo žaludku to trochu chvílemi zabolí a chvílemi se chvěju. Ale to pořád ještě může být z únavy a z toho, že jsem nervozní, co bude.

Budoucnost je vrtkavá, protože se řídí rozhodnutími učiněnými zde, v přítomnosti.
ČARODĚJKA Z PORTOBELLA

Včera jsem nepsala Ranní stránky, nešlo to, a přitom ten den předtím byl tak důležitý. Do RIAPSu nastoupila paní, které se oběsil 3,5 letý chlapeček. Ona sama je postižená. Vyprávěla to ráno, pak na komunitě, pak na skupině a tam jsem to už nevydržela a psychicky jsem se zhroutila. Ta paní pro mě byla ztělesněním bolesti a zla. Chtěla jsem zastavit ten příšerný nářek a tok slov, ale nešlo to. Odpoledne jsme to probírali na individuálu a doktor mě dovedl k vysvětlení – bezmoc zastavit to; což jsem v dětství moc chtěla a nešlo to. Pak odpoledne jsem asi 3 hodiny chodila venku, najednou jsem v sobě měla pocit – a je to! Klid, ticho. Vnitřní dítě se po čase schoulilo a šlo spát do mé hrudi. Zvláštní pocit – udělalo to samo od sebe. Je tam, cítím to, mohla bych ho vzbudit, ale zatím ne, je moc unavené. Vím, že to zní šíleně, ale prý ne, prý je to normální. Tak snad už bude mít klid a hlavně pocit bezpečí. Budu ho chránit. Jsem ráda, že tam je, nechci o něj přijít. Za chvíli budu muset jít, a stejně už nevím, co psát. Snad jen, že jsem všem v RIAPSu strašně vděčná za všechno. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších kapitol v mém životě. Těším se na další roky a jsem zvědavá, jestli se mi změní pohled na svět, když se mi to změnilo uvnitř. Mám trochu pocit, že by to mohlo mít i pozitivní vliv na mojí tvorbu, teď mám nějak dojem, že mám co rozdávat. A láká mě malování, čím dál víc. Škoda, že se nedá akvarel malovat na keramiku. To by se mi líbilo. Třeba na něco přijdu. Tak, a tím končí kapitola RIAPS. Díky moc za všechno!

Je mnoho způsobů, jak sloužit našemu Pánu. Máš-li pocit, že toto je tvůj osud, vydej se za ním. Štěstí může rozdávat jen ten, kdo je sám šťasten.

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

21.10.2009

Poslední den u K. Asi nebudu moct psát, mrňous se už vzbudil. Ale včera došlo k velkému zlomu. Je to na delší povídání, proto si to pro tentokrát nechám na večer. Teď se nemůžu soustředit, každou chvíli dolů přijde K a mrňous.

Včera jsem se v RAIPSu složila, došlo k dalšímu zlomu, bylo to šílené, ale asi účinné. Snad mi to pomůže. Třetí obruč praskla. Nebo spíš druhá obruč? Co bude ta třetí??? Bojím se toho. Ta sesypání jsou horší a horší. Kdy to nastane? Co mě ještě v terapii čeká??? Kdo mi pomůže?

Pouze když zajdeme až do nejzazších důsledků, zjistíme, že je nějaký plán chybný. Anebo když nás milosrdný Bůh zavede jiným směrem.
VÍTĚZ JE SÁM

PŘESTÁVKA :-) Ukázka mých obrázků

20.10.2009

Tak zase zpátky do RIAPSu. Včera přijela K s malým mrňousem. Ten vypadá jak andílek - světlé vlnité vlásky a obrovské modré oči. Ale chybí mu růžky :-). Má to správné negativistické období. Vůbec byl včera zvláštní den. Ráno mi na komunitě řekli, že půjdu k doktorce a po komunitě za mnou přišli, ať si prý vyberu, ke komu chci jít. Super situace, každý stál z jedné strany (doktor, který se už vrátil z kongresu a doktorka) jak rozvádějící se rodiče. Měla jsem podobný pocit – už jsem to zažila. Celé dopoledne jsem přemýšlela, chtěla jsem a nejvíc by mi vyhovovalo, kdybych byla půl týdne u doktora a půl u doktorky. Doktor by mě rozďoubal a zvířil bahno a doktorka by to zklidnila. Ale musela jsem si vybrat jen jednoho. Chodím k doktorovi. Odpoledne jsme pak pracovali na vnitřním dítěti – připadala jsem si chvílemi dost cvokovitě, ale vypadá to, že to funguje. Jen se toho trochu bojím, cítila jsem to dítě úplně fyzicky, jako když ho držím za ruku – samo se mě chytilo za pravou – já bych ho vzala za svou levou ruku. Odpoledne jsem psala svému vnitřnímu dítěti dopis, jak chtěl doktor. Bylo to zvláštní, ani nevím, co všechno jsem napsala. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do nějakého tranzu, psala jsem a psala. Skončilo to samozřejmě slzami. Snad očistnými a slzami úlevy. Dnes je mi líp. Ale večer jsem byla úděsně unavená. Odpoledne jsem courala po Praze (i s malou vnitřní I) a došly jsme do antikvariátu, kde jsem jako objevila knížku, po které jsem jako dítě hrozně toužila. Koupila jsem jí samozřejmě. A navečer pak ten dopis – byla jsem úplně hotová.

Jsou chvíle, kdy je třeba jednat, a chvíle, kdy je třeba přijímat. Bojovník to rozlišuje

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

Práce na duši je jedna z nejtěžších. Ale věřím, že se to vyplatí. Ten dnešní pocit radosti je příjemný, jde totiž zevnitř. Včera jsem také vysvětlila A. svou představu a nápad na mandaly a byla nadšená. To mi dodalo sílu víc nad tím přemýšlet a už se těším, až se do toho pustím. Škoda, že mi nepřišla odpověď z té Itálie, ten workshop by mě fakt lákal, ale asi to tak má být. Soustředím se na keramiku a budu to dávat dohromady. Barvy, barvičky. Tak a už nevím, co psát. Mozek odpočívá. Je mi dost teplo. I v hlavě. A to jí mám mokrou, umytou. Asi se mi rozehřívaj závity :-). Od středy budu bydlet v hotelu, mám apartmán se společnou koupelnou pro druhý pokoj. Doufám, že ten druhý pokoj zůstane prázdný. Teď jsem si všimla, že ten smajlík nahoře s tečkou vedle sebe vypadá jak Paroubek. Bolí mě ruka, budu si s tím muset zajít k doktorovi. Byť to včerejší přehrabování ve vnitřním nebylo příjemné, mám dneska pocit, že jsem silnější. Zajímavé. I když to šimrání v žaludku se občas ještě objevuje (spíš okolo žaludku). No, máme ještě čtyři dny. Kdoví co to se mnou udělá. Jen abych nezcvokla úplně. I když. Proč ne? Když bych tím nikomu neubližovala a byla šťastná… vlastně bych to trošku možná přivítala, takové pozitivní cvokaření. Něco jako D. třeba. To je dost dobrý cvok a dodává radost a optimismus všem okolo sebe. To by se mi líbilo. Takhle bych chtěla být užitečná.

Dřívější řešení se také dají použít jen na minulé problémy. Chcete-li být tvůrčí, zapomeňte trochu na své zkušenosti.

VÍTĚZ JE SÁM

19.10.2009

Tak jsem zase u K. Tento týden ale jen do středy. Dneska se stavím v hotelu a zajistím si tam poslední dvě noci. Dnešní noc byla náročnější – to asi ty neustálé změny. Ale zvládla jsem to bez prášku. Teď popíjím kafe se Sunarem – došlo mi mléko. Jestli já to s tou péčí o vnitřní dítě nepřeháním :-). Psala jsem O sms, ale neozval se mi. Snad je v pořádku. Cítím, jak se vnitřně uklidňuji, ale jsem hrozně lekavá. To je nepříjemné. Dneska přijede i K s mrňousem, tak bude šrumec. Možná budu ještě s láskou vzpomínat na ten „rambajz“, co byl u nás doma. Koukám. Že dělám míň chyb. To je dobře. Baštím bábovku, co jsem klukům upekla, aby měli něco dobrého. Kousek jsem si vzala sebou. Je moc dobrá. A přitom dělaná stylem „co dům – lednice daly“. Hraje mi tu CD Celtic Woman. Vzala jsem si jedno sebou. Už to u mě hraničí se závislostí. Včera jsem poslala mail do Itálie, jestli by mě vzali na workshop, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Je totiž už dost pozdě. Workshop je už v dubnu. Ale to téma se mi moc líbí – pálení sodou. Vždycky jsem chtěla zkusit jiný výpal a doma k tomu moc příležitostí nemám. Moc bych tam chtěla jet. Seznámila bych se s dalšími keramiky a získala nové zkušenosti. To by bylo fajn. Už začínám mít chuť učit se nové věci – dobré znamení. Tak si budu držet palce. Když to nevyjde, zkusím si najít nějaký jiný workshop. Ale tenhle by byl nejlepší. Sice nevím, kde to v té Itálii je, ale to není podstatné. V tomhle případě jde o obsah programu. Ha, teď se dívám na mojí vinutku, co mám pověšenou u mobilu a mám chuť posadit se ke kahanu – HURÁ!

Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny.

U ŔEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

Snad se to začíná lámat. Kéž by. Tedy, už zase nevím, co psát. Cítím, jak se mi pomalu zahřívá mozek. Ale tentokrát celý, ne jen pravá polovina. Tak snad se probouzí. Včera dávali Superstar – zpívala děvčata - všechna byla výborná. Pak tam byla jedna – Leona a ta zpívala „Lásko voníš deštěm“ od Marie Rottrové, a to byla bomba. Člověku to vhánělo slzy do očí. Té tedy držím palce, mimo jiné proto, že je z těch holek nejošklivější. Ostatní mají navíc velkou výhodu vzhledu, ale tahle je nejlepší ve zpěvu. Vždycky jsem v životě fandila lidem, kteří měli oproti ostatním nějaký „handicap“. Asi, že jsem cítila, že ho mám taky. Překvapilo mě, že jsem začala psát v minulém čase – chtěla jsem to opravit, ale pak jsem to tak nechala. Znamená to tedy, že mám pocit, že to bylo a už není? A nezívám! Každé ráno se těším na tohle psaní. Je to hezký začátek dne. Snad s tím nepřestanu, až budu doma. Chybělo bymi to., myslím. No vida, chyby jsou tady. Asi už toho soustředění bylo moc. Začínám těkat očima okolo a přeskakuji v myšlenkách od jedné věci k tisícům jiných. Je mi teplo. A to si ještě musím vyfénovat vlasy. Ale lepší než klepat kosu. Myslela jsem, že tu K má „Čarodějku z Portobella“, ale je to jenj obal. Tak si to nepřečtu. Jen „11 minut“. Tedy, jestli budu mít chuť a sílu číst tak těžký text. Svítá a neprší. To je fajn! Těším se na Vánoce. To je asi tím CDčkem, co mi tu hraje. Je takové sváteční. A těším se domů – už je to dlouho a myslím, že potřebuju „otužovat“ :-).

Všecko, co je na povrchu a pod povrchem Země, se ustavičně přetváří, protože Země je živá; má duši. Jsme součástí této Duše a málokdy si uvědomujeme, že ona vždy pracuje v náš prospěch.

Alchymista

18.10.2009

Dneska jsem vstala zase hrozně pozdě. Je fakt, že spím dobře, mám sny, ale neděsí mě. Ta hudba před usínáním je dobrý nápad. Psi se o mě dohadují, žárlí na sebe a za včerejšek se dvakrát porvali. Snad se to zlepší, až budu doma nastálo. Teď je ze psů víc nervóznější P, než já. Přišel sem za mnou Mates (kočka). Snaží se otevřít skříň s látkama, aby mohl dovnitř, ale nejde mu to. Myslela jsem, že půjdu na chvíli do dílny, ale je zima a topit na tu chvíli nemá cenu. Tak až se vrátím. Nálada se u všech už zlepšila, P se trochu vyspal, asi toho má dost – dotklo se ho, že jsem mu řekla, že teď žije trochu jako ženská a přitom ještě nedělá vše. Že prý dělá spoustu věcí navíc (např. chodí do práce – haha, jako by ženská nechodila). Ale večeře nevaří, H je už velký, nemusí se o něj starat, atd. No, ale myslím, že mu ta zkušenost neuškodí. Těším se, až se vrátím, že budu natírat skříně a tak. Moc mě zatím neláká šití a korálky. Tam je velké soustředění a to mi moc zatím nejde. A už se začínám těšit na Vánoce. H se ptal, jestli budu péct cukroví, tak jsem mu slíbila, že jo, když budu doma. Vůbec na H působí dobře, že se uklidňuju, líp se nám spolu komunikuje, večer jsem byla u něj v pokojíku a řehtali jsme se jak malý. Nevím, jestli se to dá považovat za „umělcovu schůzku“, včera ve Sparu jsem si hezky pohrála s hračkami, co tam prodávají. Moc mě to bavilo. Synchronicita opravdu funguje – někdy těsně před tím, než jsem jela do RIAPSu, jsem si prohlížela střihy na tašky, které mi kdysi poslala B - a v RIAPSu jsem se pak dozvěděla, že zemřela. 33 let – brr. Měli bysme být vděční, že jsme se zatím dožili toho všeho, co máme a dostáváme. Mates mi tu leze pod látky na žehlicím prkně, čekám, kdy spadnou.

Když máme v životě nějaký cíl, může být lepší nebo horší podle toho, jakou cestu si zvolíme k jeho dosažení.

POUTNÍK (MÁGUV DENÍK)

Dneska mě nějak nenapadá, co psát. Asi mi spánek vygumoval mozek. A uvnitř pociťuji takový lehký strach (obavu, nejistotu, či co to je). Pořád mám postavenou tu zeď okolo vnitřního človíčka. Nějak se mi jí nechce bourat. Nevím, proč. Pasivní rezistence? Jsem zvědavá, ke komu budu chodit příští týden. Každý má něco do sebe. Doktor je komunikativnější a víc do mě dloube, doktorka mě naopak učí zklidňovat a mazat špatné zážitky. Tak uvidím – nechám se překvapit. Ty citáty jsou super, hodně jim rozumím a často se objevují ve správnou dobu. U mě ta struna byla napjatá na maximum. A těžce neladila. Teď tam už napjatá není – v RIAPSu ji povolili, snad se nezačne zase napínat. Tak z toho kurzu zpracování stříbra v Turecku nebude nic. Vychází mi to těsně před vernisáž a tak to nejde. Nemohla bych výstavu připravit. Třeba to tak má být, mám na stříbro alergii a kdoví, jak by to dopadlo. Jsem obalená psíma chlupama. Z tohohle důvodu se těším, až budu doma – že budu pravidelně luxovat. To si myslím teď, a co bude pak? Kdo ví. Taky bych chtěla napsat K a T. A měli bychom pozvat H s P. Nebo se u nich zastavit. Budu asi jezdit dál do Prahy na terapii, to by bylo dobré, nechci zůstat bez doktora. A u nás o nikom nevím. Už zase hraje televize, nevím, proč mi to tak vadí, že si ji P pustí. Á, H vstal, hned byl slyšet rambajz a hudba. V sobotu má první prodlouženou. My tam jdeme, ale babičku tam nechtěl. Že prý ještě nic neumí (H). Tedy, já drápu – to psaní v posteli je hrozné. A navíc se mi v písmu hodně projevuje můj duševní stav. Nebo spíš nestav. Dokážu psát hezky, ale už dlouho mi to nejde. A dneska dělám i spoustu chyb a škrtám. Asi se nemůžu soustředit. Včera jsme hráli slovní fotbal a musela jsem to pak vzdát, už mi to mozek nebral. Asi jsem fakt nemocná!

Struny, jež jsou ustavičně napjaté, nakonec neladí. Proto se bojovník světla snaží zabavit každodenními maličkostmi, i když na to zrovna nemá náladu.

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

17.10.2009

Tak ne, tahle cesta ještě nekončí. Ještě budu v RIAPSu týden. Teď jsem doma na víkend. Málem jsem zapomněla psát ranní stránky. Nějak těžko snáším ten mumraj tady. Lidi, psi, televize, hudba od H dohady mezi H a P, prostě pořád něco. Chybí mi vnější klid a začínám ztrácet ten svůj vnitřní, tak těžce a pomalu získávaný. A hrozně křehký! Někdy mám pocit, že si ten klid jen namlouvám, že je to jen hra. Vůbec mi celá ta nemoc od začátku přijde jako hra. Pořád mi ještě nedošlo, že to hra není, že jsem fakt nemocná. Psi tu okolo mě krouží, kňučí, asi chtějí ven. Byli jsme s nima v 5 hodin ráno. Jsou pěkně rozmazlený. P ještě nezatopil, je tu zima. A to je 11 hodin. Připadám si tu jak na návštěvě. Nějak mi chybí teplo domova. Asi bych ho měla vytvářet já. Tak budu muset začít. Něco dobrého uvařím, upeču, a taky musím (nemusím – chci – nechci, ale tlačí mě to) uklidit. Tohle ranní psaní se mi líbí, je to takový průplach mozku a člověku z toho ledasco vyplyne. Spala jsem bez prášku a celou noc, sny jsem měla, ale ne intenzivní a děsivé, jen si pamatuju, že nějaké byly. Zobrazují se mi jen povrchně (mrtvý pes – nevím, proč zrovna tohle se mi ze snu vybavilo). Večer jsem usínala za zvuku hudby Celtic Woman, tak mi to možná pomohlo – že mě to hezky uklidnilo a naladilo. To CD mi přijde, jako když mi zpívají andělé. Ráno po probuzení se mi v polospánku zobrazovaly nějaké obrazy, bylo to hezké, ale moc si je nepamatuju, což je škoda, protože jsem si říkala, že by šly využít na keramiku. Měla bych vymyslet způsob, jak si tyhle obrazy z polospánku pamatovat. Jéžiš, ten pes otravuje. Chce ven. Teď přišel P a chtěl pusu. Docela mi to vadilo, začínala jsem se ponořovat do psaní – vždycky mi chvíli trvá, než se mozek rozproudí a zahřeje. Asi začínám být pěkně uzavřená do sebe a možná i sobecká. Je mi skoro líp, když jsem sama se sebou a se svým vnitřním světem.

Bůh vyznačil na světě cestu pro každého člověka. Teď jenom musíš pozorně sledovat tu svou.

ALCHYMISTA

Tý jo, tak tenhle obrázek mě moc nebere. Je docela strašidelný a připomněl mi obrázek, který v pátek kreslila A jako vstupní. Bylo v něm hodně hněvu a nenávisti a na mě působil zničujícím dojmem. Až se mi udělalo špatně. Ale zvládla jsem to. Pak mi uvnitř část obrázku zůstala (rozhněvaný obličej), snažila jsem se ho v sobě změnit, ale vyšel z něj pouze takový „klaun“ z Battmana. Takový jako veselý a přitom zlý. Měla bych to probrat s doktorkou a něco s tím udělat. Nemůžu mít v sobě pořád postavenou zeď, přeci. Nebo ano? Dneska se půjdu podívat do ateliéru. Výstavu jsem přeložila, nestíhala bych a stresovalo mě to. Budu ji mít od 17. května. Takže mám čas se dát dohromady a „hrát si“. Už se na to docela těším, což je dobré znamení. Vůbec se začínají objevovat různá znamení (nebo je víc vnímám). Asi to znamená, že se vyvíjím a jsem na správné cestě. Působí to na mě navíc uvolňujícím pocitem a dává mi to důvěru a víru (pomalu, ale přece). P to moje psaní vadí, teď dělá rámus vedle v kuchyni a tak ošklivě se zatvářil, když jsem ho poprosila, jestli by mohl zavřít dveře. Mám pocit, že mi už zase začíná vadit, jak si připadá dospělý proti mně, či co. Ale já po něm přeci nechtěla, aby v kuchyni uklízel, udělám velký úklid, aby tu měli pořádek, až zase odjedu. Asi mu vadí, že unikám někam, kam on nemá přístup (můj svět) a nemá nad tím kontrolu. To on má rád – o všem vědět, všechno kontrolovat, do všeho mluvit. Ani neposlouchá, co ten druhý říká. To mě mrzí. Ale ten rambajz vedle teď snad dělá schválně! Ach jo. Asi tu stěnu v sobě mít pořád – líbí se mi, je barevná a plastická. Můžu si s ní dělat, co chci!

Každou minutou a vteřinou moje láska sílila a měnila mě. Vrátila se mi víra v budoucnost a postupně se mi navracela i víra v Boha.

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

16.10.2009

Poslední den. V Praze a v RIAPSu. Moc se mi tam líbilo, ale už se těším domů. V hlavě se mi honí nápady na keramiku. Sranda je, že výstava začíná 2. listopadu a ne 20. jak jsem si myslela. Tak to budu mít o víkendu co dělat. Jsem o hodně klidnější, příšery skoro zmizely. Včera na mě doktorka zkoušela hypnózu. Nejprve jsem upadla do spánku, ale hned jsem vylítla, že nad sebou ztrácím kontrolu. Pak jsem byla jakoby paralyzovaná, všechno jsem vnímala, ale tělo si dělalo, co chtělo (skoro). Cítila jsem zvláštní pocity uvnitř hlavy, po páteři i v celém těle. Asi to fakt působí – ty vnitřní obrazy, které mě rozčilovaly, se začínají ztrácet. Venku jsou popeláři. Že se jim chce, tak brzo. Já jsem od 4.hod vzhůru a už jsem neusnula. Šla jsem spát relativně brzy, někdy okolo 22. hodiny, ale chvíli jsem se převalovala. Ale šlo to zase bez prášku! Knížka „Umělcova cesta“ je super. Je zajímavé, jak spoustu věcí. Které popisuje, člověk fakt zažívá nebo podvědomě praktikuje. Připadám si, jak když jsem tady strávila půl roku a ne 2 týdny. Minulý týden teplo a nádherné babí léto a tenhle týden sněží. Na horách je sněhová kalamita a včera sněžilo dokonce i v Praze. Byl to zajímavý pocit, takové zmatení vnitřního vnímání času. Loket mě pořád bolí a to psaní tomu nepřidá. Ale baví mě. Mám pocit, že mi to ráno hezky nastartuje mozek a dobrou náladu. Uvidíme, jak budu vytrvalá, až se vrátím domů. Nějak už přestávám o sobě pochybovat. Začínám se cítit jako umělec! A začínám věřit, že to půjde. Jen stále ještě nevím, jak. Ale nechávám tomu volný průběh a soustředím se jen na nejbližší budoucnost.

Tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit.

ALCHYMISTA

Doktorka mě naučila v hypnóze, jak si vyvolat pocit bezpečí, tak to během dne zkouším, je to hezký pocit. Tak, už mě zase nic nenapadá. Ale je mi fajn. Užívám si to, i kdyby to mělo být jen na kraťonkou dobu. Dneska budu kreslit výstupní obrázek. Láká mě pořád nějaká mandala. Mandaly mě ostatně lákají obecně. Líbí se mi, jak jsou barevné. Minulý obrázek mě překvapil, když jsem ho viděla s odstupem času. Měla jsem zato (a i jsem ho s tím kreslila), že je mnohem víc optimistický a pohodovější. Teď na mě působil až děsivě, hlavně ta tmavá cesta. Je to zajímavé, jak se pocity mění a co připadá pohoda jeden den, další den to tak vůbec nemusí být. Tak snad nenakreslím černou mandalu :-). Koupila jsem si nádhernou inspirativní knížku, jsou tam úžasné fotky a člověk si uvědomí, jak je příroda dokonalá a jedinečná. A že člověk ji může pouze napodobovat. Nevím, kde pánbůh bral všechnu tu inspiraci a fantazii, když svět tvořil. Kdyby kousíček té fantazie a šikovnosti pustil přese mě, byla bych mu moc vděčná. Závidím mu. Jsem ráda, že mám už chuť něco dělat, jestli to půjde, to teprve uvidím. Ale i tak je to pokrok. Poslední měsíce mě nelákalo nic. Teď se nemůžu dočkat, až budu v ateliéru. Musím si ho taky trochu zvelebit, aby byl příjemný, ne jen praktický. Jak píšu, objevila se mi na ruce alergická reakce na svetr, který mi nikdy nevadil. Doufám, že to není špatné znamení. A jestli ano, tak prostě budu pak dělat něco jiného. A je to! Se z toho nezblázním, ne? Ale zkusit to musím!

Cesta netrvá věčně. Nějaký čas se těšíme z jejího průběhu, ale jednoho dne cesta skončí. Buďte proto připraveni kdykoliv se rozloučit.

FEJETON – JAK UDRŽOVAT CESTY

Tak tenhle citát je k dnešnímu dni jak dělaný. Jedna má cesta končí. Další začíná.

15.10.2009

Je tu teplo, už to topí. Ale na hlavu je mi zima, mám ji ještě mokrou. Změnila jsem doktorku. Byla jsem na ní zvědavá, první den při skupině mě moc neoslnila. Ale rozjela se a mně včera asi docela pomohla. Použila něco jako polohypnózu, či co to bylo. Asi v tom bude pokračovat. Začínají se mi hrozně líbit hodně barevné věci. Přitahují mě a mám z nich pocit veselosti. Je 6.45, nemám moc času, jedu zase do RIAPSu. Zítra už asi naposledy. Bude mi chybět ten pocit, že mi někdo opravdu naslouchá. Dneska nějak nevím, co psát, mozek mi nechce zabrat. Ale začínám se těšit do ateliéru, honí se mi v hlavě „nápady“. Včera jsem si koupila úžasnou knížku s fotografiemi, která na mě působí hrozně inspirativně. Tak snad z toho něco vyleze. Skoro na to psaní nevydím nevidím (tak to se povedlo, takovou hrubku). Včera odpoledne jsem courala po Praze a zalezla jsem do několika prodejních galerií. Začínají mě přitahovat obrazy. Teda, ta keramika, co jsem viděla, mi připadala úděsná. Ale je to možná tím, že se mi nějak mění pohled na svět a mám hodně vnitřních obrazů. Lákaly mě hodně barevné obrázky – kýčovité, ale ty barvy působily optimisticky. Venku prší. Je zajímavé, jak se v RIAPSu potkávají lidé, kteří si mají navzájem co dát. Jako když to někdo naplánuje, kdy kdo tam má být, aby si mohli vzájemně pomoct. Fakt nevím, co psát. Mozek je líný, ale alespoň tak nevyšiluje jako včera. Vidím namísto jedné z příšer kamarádského bílého psa (vypadá jak krátkosrstý švýcarský ovčák). Směje se na mě a vyplazuje jazyk. Můj vnitřní človíček je s ním kamarád, válí se spolu po zemi v jednom chumlu a má z toho radost. Je jak malé dítě. Je malé dítě! Ostatní příšery se zasekly na okraji obrazu, váhají a nevědí, co mají dělat. Človíček o ně trochu ztrácí zájem, vidí je jen koutkem oka, stejně tak hromadu písku (bývalý kámen) a jámu. Jáma zmodrala, jako by se naplnila krásnou světle modrou vodou a stalo se z ní jezírko. Celkově se obraz projasňuje, přibývá v něm radost. Je hezké sledovat človíčka-dítě, jak dovádí bezstarostně se psem, věří, že ten pes ho ochrání. Nebo někdo jiný – nepřemýšlí o tom. Prostě je bezstarostný. Je to krásný pocit, až mi vhání slzy do očí. Takovýhle pocit jsem jako dítě nezažila, vždycky jsem byla ve střehu. Tak jsem ráda, že ho má alespoň to mé vnitřní dítě teď. Je to asi moje nová dušička, která je dětská, protože byla celou dobu zavalena kamenem a nemohla ven a dospět (ale ani okorat). Vlastně je fajn, mít v sobě to hravé, čisté a bezstarostné dítě. Budu ho chránit. Už nedovolím, aby mu někdo ubližoval. A ono to ví! JÁ jsem ten bílý pes. Nebo ten človíček? Je to složité a přitom tak jednoduché. Jako bych žila dva životy ve dvou tělech. K tu má nádherný obraz. Úplně mě do sebe vtahuje. Fakt mě ty obrazy přitahují. Čím dál víc. Že bych začala malovat? Uvidíme, když budu doma, můžu si hrát s lecčím. Asi tříštím síly, ale nechám tomu volný průběh. Však ono se to samo ukáže.

Proto jsou bojovníky světla. Protože chybují. Protože se ptají. Protože hledají nějaký smysl. A nakonec jej naleznou.

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

14.10.2009

Je mi líp, ale bolí mě kříž. Je tu teplo. Jsem vysprchovaná a oblečená. Mám kafe a snídani. Včerejší individuál mi moc pomohl. Porovnal mi některé věci a některé jsem si uvědomila. Nesmím si tak všímat svého kamene a příšer. Dívat se okolo, pak člověk ten kámen a příšery neuvidí. Nebýt slepá! Nebo zaslepená? Neprší. Tohle psaní ranních stránek mě baví, i když nevím, co psát. Ale tomu zničenému mozku se to líbí. Možná proto, že se zbaví některých myšlenek a bude si moct odpočinout. Honí se mi v hlavě nápady na keramiku. Nevím, jestli půjdou zrealizovat. Bojím se, že výstava bude ostuda. Přemýšlím o tom nechat ten prostor kamarádce, ale už je asi pozdě. Tedy ta šňůrka jako záložka se mi fakt líbí. Píšu na posteli a tak drápu víc než obvykle. Nevím, co psát. I když mi mozek pořád šrotuje, nic kloudného z něj neleze. Baví mě řešit cizí problémy, odvádí mi to pozornost od těch mých. Budu natírat skříně, až se vrátím domů. Líbily se mi ty barevné skříně u D, tak to udělám do dílny a do ateliéru. Domů asi ne, to by bylo moc. I když tu kuchyň bych chtěla bílou. Možná to jednou natřu, až budu sama doma. Dneska se mi spalo líp, možná proto, že jsem věděla, že přijde K s P. Ale neviděli jsme se. Přišli pozdě v noci, to už jsem chrupala. S práškem samozřejmě. Tak, a už mám zase v hlavě prázdno. Bolí mě ta ruka čím dál víc. To asi nebude od myši PC, protože jsem u PC neseděla 14 dní. Vlastně o víkendu jsem si k němu sedla. Tak možná jo.

Musím riskovat. Nesmím se bát porážky.

BRIDA

Tenhle blok jsem si koupila jako kalendář na příští rok, ale nemohla jsem se dočkat, až ho začnu používat. Ranní stránky byl dobrý důvod. Musím si hlídat čas, jedu do RIAPSu. Už mě čekají jen 3 dny. A už jen s psycholožkou, doktor K je na kongresu. Tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Už se těším domů. Včera tu byl za mnou P, můj vztah k němu byl trochu ambivalentní, jak by řekl doktor, ale to je asi tím, že patří do jiného prostředí (domů). Tady mám být jen sama se sebou, abych se mohla na sebe soustředit. Tedy, myslím si, že to tak je. Čeká mě výstupní obrázek, ale nic mě nenapadá. Asi to nechám, ať mi ruka kreslí sama jako minule. Tedy, já drápu. Jsou tu hezký obrázky v tom bloku. Nabíjejí mě radostí a optimismem. Závidím té malířce, že to umí do toho vložit. Asi sama je taková, ono to pak do těch věcí leze samo. Musím (nemusím, ale chci) zapracovat na svém přístupu ke světu – znovu najít optimismus a radost. Pak mám co dávat do svých děl. Teď bych tam mohla dávat jen úzkost. Ale vlastně – proč ne? Alespoň bych se jí zbavila. Snad by se nepřenesla na nikoho jiného. Už se těším do ateliéru. Přestanu tomu říkat dílna a budu to nazývat ateliér. Zní to umělečtěji a já chci být umělec! No, tak to bylo příjemné napsat to. Až mi přeběhl mráz po zádech. Je to tak, chci jím být, ale bojím se, že na to nemám. MÁM NA TO!

Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoliv hloupé by se mohly zdát. Jsou to naše sny a jenom my víme, jakou cenu za ně platíme.

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

13.10.2009

Stojí to za prd. Je mi zima. Chce se mi spát a nemůžu. Zívám, je 4.53. Zase zívám. Jdu si dát kakao. Jsem u K, má fakt krásný byt. Zlobí mě oči. Zívám. Nevím, co psát. Zívám. Nic mě nenapadá, protože mám prázdný mozek. Tikaj tu hodiny. Zívám. Tak a teď už v tom mozku opravdu nic nemám. Asi mi nikdy nezačne znovu fungovat. Cítím v něm teď při psaní trochu „teplo“ na pravé straně. Asi se mu přehřívaj závity i při té minimální činnosti. Netuším, jestli se z toho někdy vyhrabu. Večer byl hrozný, připadala jsem si hodně cvokovitě. Všude jsem viděla příšery, ať jsem měla otevřené oči, nebo zavřené. Nakonec se začal hýbat i nábytek. Děs. Asi jsem fakt cvok! Piju kakao. Je to lepší, než kafe. Bolí mě pravé zápěstí. Tak, už jsem zase v koncích, v mozku je TMA! Na co ho vlastně mám? Drbu se za levým uchem. He, když o tom píšu, musím se podrbat i za pravým uchem. Asi na mě zase leze depka. To prázdno z mozku se mi stěhuje dolů k srdci. Venku jsou popeláři, nebo co je to za rachot. Nebo kradou auto. Zívám. Jéžiš, spala bych, až mi tečou slzy, ale mozek je našponovaný a nechce spát. Mám neurózu. Večer mi pomalu zabíral i prášek. Jsem tedy zvědavá, jestli tohle ranní psaní bude mít nějaký vliv na můj mozek a kreativitu. Zase cítím trochu teplo v pravé půlce hlavy. Byli to popeláři. Už odjeli. Drbu se na čele. Průplach mozku.

I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí. Mění se a chce, aby s ním jeho city držely krok.
RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

Jo, jo. Stojí to za „hovno“. Jsem tupá. Připadám si jak roztěkané dítě, které se neumí soustředit, jak když mi vyhořela i schopnost soustředění. Tedy, už mi fakt bolí ta pravá ruka, teď i loket. To je z domova, z tý blbý myši od počítače. Netuším, jak popíšu čtyři stránky. Našla jsem stužku jako záložku do bloku. Má krásnou svítivě červenou barvu. Moc se mi ta barva líbí. Celý tenhle blok se mi líbí. Ty obrázky jsou nádherně barevné a působí na mě hrozně pozitivně. Proto do něj píšu, nemohla jsem se dočkat, až ho budu moct používat. Fuj, dělá se mi špatně, jak jsem psala souvisleji a dýl. Tedy, to chci vidět, co budu v životě dělat, jestli se to nezlepší. Je to hrozně těžké, fakt se mi dělá zle. Nezvládám to, musím pořád odpočívat. Zívám. Piju kakao. Mám chuť do něčeho kopnout. K čemu to všechno je? Kýchám, doufám, že jsem to chytla od L. Začíná mě bolet hlava, jak se soustředím. Zalezu ještě do pelechu, mám čas a je mi zima. Dneska K a P přijedou a pustí topení. Není to sranda psát, když je mozek prázdný. Žádné stromečky v něm nejsou, jen pár kopřiv. Mám pocit, že už tam není ani ten mech. Jsem hrozně roztěkaná. Snažím se myslet na jednu věc, ale v hlavě se to točí a skáče od jednoho k druhému a hvízdá to jak meluzína. Už tam chybí jen poletující kousek papírku, jak na prázdné ulici. Mám pocit, že mi v hlavě i fouká vítr. Piju kakao. Už je skoro studené. Zlobí mě oči, špatně na to psaní vidím. Ale co; když to není nic horšího!

Když začnou lidé uvažovat o rozhodnutích, která mají udělat, obvykle od nich nakonec upustí – k některým krokům je třeba veliké odvahy.

VÍTĚZ JE SÁM